Politická krize v Izraeli vstoupila do nové kapitoly, která stále více odhaluje její podstatu.
Předseda Ra’am Mansúr Abbás 11. listopadu prozradil, že se při jednáních zkoumá možnost spolupráce mezi jeho islamistickou stranou a izraelskými ultraortodoxními stranami, případně s podporou Společné kandidátky, která by usnadnila sestavení nové vlády.
Toto odhalení přichází pouhé tři dny poté, co prezident Jicchak Herzog pověřil Gadiho Eizenkota sestavením příští izraelské koalice.
Žádná dohoda zatím nebyla uzavřena a ultraortodoxní strany veřejně nepotvrdily uspořádání, které Abbás popsal. Navrhovaná parlamentní konstelace přesto odhaluje zásadní rozpor, s nímž se Eizenkotovy politické ambice potýkají.
Bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády, který se prezentuje jako obránce izraelských národních zájmů, se může ocitnout v situaci, kdy bude záviset na stranách, jejichž politické priority se od jeho vlastních výrazně liší.
A to vše vyvolává nevyhnutelnou otázku: Stalo se odstavení Benjamina Netanjahua důležitějším než vytvoření soudržné vlády schopné vést Izrael?
Z voleb 27. října vzešel roztříštěný Kneset.
Netanjahuův tradiční blok získal 53 mandátů. Eizenkotova aliance čtyř stran získala 48. Ra’am a Společná kandidátka mají dohromady dalších 19.
Matematika je jednoduchá. Politika je podstatně složitější.
Eizenkot nemůže sestavit parlamentní většinu pouze se svými stávajícími spojenci.
Musí získat další partnery, zajistit si parlamentní podporu zvenčí, vyjednávat s Netanjahuovým Likudem, nebo čelit možnosti dalších voleb.
Abbás se zdá být odhodlán této politické příležitosti využít.
Jeho deklarovaná ochota pomoci Eizenkotovi sestavit vládu naznačuje, že by se Ra’am mohl stát vlivným účastníkem tohoto procesu, a to i bez formálního vstupu do vlády.
Tento rozdíl by se neměl odbývat jako pouhá technikálie.
Strana nepotřebuje ministerská křesla, aby mohla uplatňovat parlamentní vliv. Menšinová vláda závislá na podpoře zvenčí musí neustále zvažovat, zda pro ni strany, které ji drží u moci, budou i nadále hlasovat.
Otázkou tedy není jen to, kdo obsadí ministerská křesla.
Jde o to, kdo může rozhodovat, zda vláda přežije.
Když se 10. listopadu sešel 26. izraelský Kneset, poslanci Společné kandidátky během izraelské státní hymny Hatikva odešli z jednacího sálu.
Incident byl obzvlášť významný proto, že Společná kandidátka patří mezi strany, o jejichž parlamentní podpoře zvenčí se hovoří v souvislosti s možnou vládou vedenou Gadim Eizenkotem.
Mansúr Abbás, předseda Ra’am, zůstal při hymně stát, ačkoli nezpíval. Na tomto rozdílu záleží, zejména při hodnocení postojů a jednání jednotlivých stran.
Samotný odchod vyvolává otázky, které přesahují parlamentní ceremoniál.
Hatikva symbolizuje historickou touhu židovského národa po národním sebeurčení. Pro mnoho Izraelců představuje základní vyjádření židovské identity státu.
Volební program Společné kandidátky přitom výslovně zpochybňuje převládající sionistický politický konsenzus. Její představitelé mají demokratické právo vyjádřit nesouhlas s národními symboly, stejně jako mají izraelští voliči právo ptát se, jaké důsledky má tento nesouhlas pro parlamentní spolupráci.
Tato obava nabývá zvláštního významu, pokud by přežití budoucí vlády mohlo záviset právě na těchto poslancích.
Neshody ohledně národní identity Izraele by se mohly promítnout do sporů o vzdělávání, povinnou službu státu, bezpečnostní legislativu a reakci vlády na regionální hrozby. Zůstává nejisté, zda by tyto neshody znemožnily parlamentní spolupráci, nelze je však jednoduše přehlížet.
Je také rozdíl mezi tím, když strana může vyjadřovat své postoje jako zvolená opoziční frakce, a vyjednáváním dohody, která jí dává vliv na to, zda si vláda udrží podporu v parlamentu.
Avigdor Lieberman, sám účastník politického bloku usilujícího o nahrazení Netanjahua, odchod veřejně kritizoval a zpochybnil možnost koaliční spolupráce s těmi, kdo se ho zúčastnili.
Jeho reakce ukazuje, že se tyto obavy neomezují na Netanjahuovy příznivce.
Pro Eizenkota je otázka konkrétní: Jaká dohoda by mohla sladit námitky Společné kandidátky vůči klíčovým prvkům izraelské národní identity se závazky vlády, která se označuje za sionistickou?
Odpověď vyžaduje víc než prohlášení o společném odporu vůči Netanjahuovi. Vyžaduje veřejně vymezené závazky, jasné hranice parlamentní spolupráce a vysvětlení, jak by se řešily neshody v základních národních otázkách.
Izraelské politické strany se nemusí shodnout na každém národním symbolu, aby se mohly účastnit demokratického života. Vláda, která zvažuje jejich podporu, však musí otevřeně mluvit o souvisejících politických rozdílech i o kompromisech, které si tato podpora může vyžádat.
Během volební kampaně Eizenkot výslovně odmítl účast Ra’am ve vládě pod svým vedením. Stanovil také podmínky pro případné koaliční partnery, mezi něž patřila podpora Izraele jako židovského a demokratického státu, všeobecná povinnost služby státu a uznání Hamásu za teroristickou organizaci, která musí být zničena.
Tyto zásady byly prezentovány jako nepřekročitelné. Vyvíjející se politická situace ho však staví před nepříjemnou zkoušku.
Ultraortodoxní strany mají dlouhodobě výhrady k povinné vojenské službě pro své komunity. Ra’am historicky zastává postoje, které jsou v rozporu s důležitými prvky sionistického politického konsenzu. Společná kandidátka zahrnuje frakce, které se zásadně rozcházejí v otázkách izraelské národní identity a bezpečnostní politiky.
Jak hodlá Eizenkot tyto rozdíly sladit?
Přijmou jeho partneři jeho podmínky, nebo budou tyto podmínky s postupujícím vyjednáváním pozvolna ztrácet význam?
Politický vůdce nemůže vést kampaň postavenou na nekompromisních zásadách a pak považovat jejich naplňování za volitelné jen proto, že se parlamentní aritmetika stane nepohodlnou.
Pokud Eizenkot dokáže dosáhnout skutečné dohody, aniž by obětoval své deklarované závazky, měl by ji veřejně představit. Pokud to nedokáže, izraelští voliči si zaslouží vědět, které sliby hodlá opustit.
Abbás není v izraelské koaliční politice žádným nováčkem.
Chápe, že poměrně malé strany mohou uplatňovat značný vliv, když si větší politické bloky nedokážou samy zajistit většinu.
Jeho nejnovější vyjádření naznačují ochotu pomoci Eizenkotovi nahradit Netanjahua a zároveň si ponechat volnost ohledně přesné podoby zapojení Ra’am.
Objevily se také zprávy, že by Abbás mohl být připraven výslovně uznat Hamás za teroristickou organizaci výměnou za skutečné politické partnerství.
Takové uznání by bylo vítané, nemělo by se však považovat za mimořádný ústupek. Po masakru ze 7. října by uznání teroristické povahy Hamásu mělo být základním požadavkem na odpovědné politické vedení.
Ani uznání terorismu Hamásu by nemělo automaticky vyřešit širší neshody týkající se národní bezpečnosti, správy země či charakteru izraelského státu. Tyto neshody vyžadují věcné politické vyjednávání, nikoli symbolická prohlášení učiněná pod tlakem lhůt pro sestavení koalice.
Abbás má plné právo zastupovat své voliče a usilovat o legitimní parlamentní vliv. Eizenkot má však stejně důležitou povinnost vysvětlit praktické důsledky jakékoli dohody, kterou uzavře.
Konfrontace mezi Abbásem a Netanjahuem přináší další výmluvný rozměr. Po Netanjahuově projevu při zahájení činnosti 26. Knesetu Abbás obvinil premiéra ze štvaní a prohlásil, že jeho výroky ohrožují jeho i jeho rodinu.
Takové obavy je třeba brát vážně. Politický nesouhlas se nikdy nesmí stát ospravedlněním výhrůžek či násilí.
Abbás také tvrdil, že ho kontaktoval Natan Ešel, Netanjahuův důvěrník, aby se informoval o postoji Ra’am k navrhovaným zákonům a možnému sestavení alternativní koalice.
Toto tvrzení, které nedokládá, že Netanjahu osobně povolil vyjednávání, komplikuje snahy vykreslovat politické kontakty s Ra’am jako z podstaty nepřijatelné.
Na každého politického vůdce by se měl uplatňovat stejný metr.
Existence politických kontaktů se však nerovná závazku společně vládnout. Záleží na povaze dohody, povinnostech, které vytváří, a politice, kterou umožňuje.
Právě takovému přezkoumání musí Eizenkot čelit.
Netanjahu veřejně vyzval k vytvoření vlády národní jednoty za účasti sionistických a ultraortodoxních stran. Eizenkot mezitím usiluje o alternativní uspořádání, které by nakonec mohlo záviset na parlamentní podpoře Ra’am a Společné kandidátky.
Na spolupráci se zvolenými arabskými zástupci není nic ze své podstaty nedemokratického. Jejich voliči jsou izraelští občané, kteří mají právo na zastoupení.
Demokratická legitimita však neodstraňuje nutnost posoudit politickou slučitelnost koaličních partnerů.
Eizenkot musí odpovědět, proč je kompromis s Netanjahuem zjevně méně žádoucí než značné ideologické ústupky, které by mohly být nutné k získání podpory frakcí s protichůdnými postoji ke službě státu, národní identitě a bezpečnosti.
Vláda národní jednoty by nevymazala politické neshody v Izraeli. Ani by nezbavila Netanjahua či kohokoli jiného odpovědnosti za minulá selhání. Mohla by však poskytnout rámec pro spolupráci mezi stranami, které se v zásadě shodují na národním charakteru Izraele a hlavních bezpečnostních prioritách.
Odmítání této možnosti při současném zkoumání ideologicky roztříštěnějšího uspořádání vyžaduje přesvědčivé vysvětlení.
Pouhý slib nahradit Netanjahua nestačí.
Izrael si nemůže dovolit přistupovat k sestavování příští vlády jako k aktu politické msty.
Írán zůstává strategickou hrozbou. Důsledky 7. října nadále utvářejí bezpečnostní prostředí Izraele. Vojenská připravenost, společenská soudržnost a regionální diplomacie vyžadují obtížná rozhodnutí opřená o spolehlivou parlamentní základnu.
Vláda, jejíž přežití závisí na neslučitelných politických požadavcích, riskuje, že se každé zásadní rozhodnutí promění ve vyjednávání o její vlastní existenci.
Eizenkot ví, jak důležitá je strategická soudržnost. Jeho vojenská kariéra stála na vyhodnocování cílů, rozpoznávání hrozeb a udržování operační kázně.
Stejné zásady nyní musí uplatnit na své politické ambice.
Pokud jeho navrhovaná vláda skutečně stojí na společném národním programu, měl by tento program zveřejnit a vysvětlit, jak jej budou její účastníci dodržovat.
Pokud existuje především proto, že několik frakcí spojuje přání odstavit Netanjahua, není to dostatečný základ pro vládnutí zemi, která čelí mimořádným výzvám.
Tento rozdíl je zásadní.
Politický odpor může získat hlasy. Sám o sobě však nemůže poskytnout národní strategii.
Zatímco Abbás popisuje rozbíhající se vyjednávání, je nyní na Eizenkotovi, aby prokázal, že jeho koaliční projekt představuje něco víc než účelové spojenectví.
Konečnou otázkou totiž není, zda Eizenkot dokáže shromáždit dostatek parlamentních hlasů, aby se stal premiérem.
Jde o to, zda dokáže vést Izrael, aniž by připustil, aby snaha získat moc podkopala zásady, které podle svých slov hájí.
Komentáře
Přidat svůj hlasZatím žádné komentáře.