Gadi Eisenkot neztrácel čas a své priority odhalil hned. Hned první den zasedání 26. izraelského Knesetu jeho strana Jašar spolu s dalšími frakcemi předložila návrhy zákonů na zřízení státní vyšetřovací komise k masakru ze 7. října, na omezení počtu funkčních období premiérů a na zrušení zásadních institucionálních reforem přijatých za Benjamina Netanjahua.
Na papíře jsou tato opatření prezentována jako snaha obnovit odpovědnost a posílit demokratické instituce. V praxi však jejich načasování, politický kontext a možné důsledky vyvolávají vážné otázky ohledně Eisenkotova úsudku a jeho priorit.
Izrael si zaslouží, aby se za 7. říjen nesla odpovědnost. Zaslouží si ale také vládu schopnou hájit jeho národní zájmy, aniž by její politické přežití záviselo na stranách, jejichž postoje jsou s jeho strategickými prioritami v zásadním rozporu.
Tyto dva cíle by se nikdy neměly vzájemně vylučovat.
Zvěrstva ze 7. října 2023 představují jedno z nejzávažnějších selhání v dějinách Izraele. Vyšetřit politická, vojenská, zpravodajská a institucionální rozhodnutí, která masakru předcházela, není jen namístě, je to nezbytné.
Odpovědnost však nemůže začínat a končit u Benjamina Netanjahua.
Sám Eisenkot byl v letech 2015 až 2019 náčelníkem generálního štábu izraelské armády, tedy v období, kdy izraelský bezpečnostní aparát vycházel z předpokladů o Hamásu, které si zaslouží důkladné prověření.
Tato minulost nezakládá jeho osobní odpovědnost za 7. říjen. Činí však nevyhnutelným obecnější závěr: každé věrohodné vyšetřování musí prověřit instituce, doktríny a rozhodnutí, které po mnoho let utvářely izraelský bezpečnostní postoj.
Seriózní vyšetřování by nemělo chránit před kontrolou politiky, generály, zpravodajské činitele ani bývalé vojenské velitele.
Nezávislost navrhované komise, rozsah jejích pravomocí a způsob jmenování jejích členů je proto třeba pečlivě posoudit. Rodiny obětí 7. října si zaslouží odpovědi, nikoli politický nástroj převlečený za odpovědnost.
Eisenkotova legislativní agenda sahá daleko za 7. říjen.
Omezení funkčních období, změny ve správě justice, omezení výkonné moci a zrušení reforem předchozí vlády se nyní prosazují společně jako součást širší snahy přetvořit izraelské politické instituce.
Některá z těchto opatření si zaslouží seriózní parlamentní debatu. Jejich současné předložení v době, kdy se Eisenkot pokouší sestavit vládu, však vytváří nezaměnitelný dojem politické kampaně postavené na rozbití Netanjahuova odkazu.
Být proti Netanjahuovi je legitimní politický postoj.
Postavit celou strategii vládnutí na vyloučení jednoho člověka je něco jiného.
Izrael čelí bezpečnostním hrozbám, regionální nestabilitě, obtížným ekonomickým rozhodnutím a nevyřešeným otázkám ohledně svého dlouhodobého strategického směřování.
Tyto výzvy vyžadují vedení založené na soudržné politice, nikoli na politické zášti.
Netanjahuovo působení lze kritizovat, ale nesouhlas s ním neospravedlňuje to, aby byla spolupráce s Likudem považována za ze své podstaty nepřijatelnou, zatímco se zkoumají alternativní parlamentní uspořádání se stranami, jejichž postoje může být mnohem obtížnější sladit.
Právě zde začínají být Eisenkotovy politické kalkulace obzvlášť znepokojivé.
Po volbách v říjnu 2026 nezískal parlamentní většinu ani Netanjahuův blok, ani Eisenkotova sionistická aliance. Strany vedené Araby tak mají dost mandátů na to, aby mohly rozhodnout, zda alternativní vláda přežije.
Mezi nimi je i Ra'am, islamistická politická strana vedená Mansúrem Abbásem.
Eisenkot v září veřejně prohlásil, že Ra'am do jím vedené vlády nevstoupí, pokud nepřijme podmínky, mezi něž patří uznání Izraele jako židovského a demokratického státu a uznání, že Hamás je teroristická organizace, kterou je třeba zničit.
Vyloučit stranu z křesel ve vládě však není totéž jako odmítnout její podporu v parlamentu.
Menšinová vláda může zůstat politicky závislá na vnějších hlasech, i když strany, které tyto hlasy poskytují, nedrží žádná ministerstva.
Tento rozdíl je nesmírně důležitý.
Pokud Eisenkot odmítne vládu jednoty s Netanjahuem, ale nakonec se bude opírat o vnější podporu Ra'amu nebo Sjednocené kandidátky, bude dlužit izraelské veřejnosti přesvědčivé vysvětlení.
Jaké politické kompromisy by takové uspořádání vyžadovalo? Která rozhodnutí v oblasti národní bezpečnosti by se mohla stát zranitelnými vůči parlamentnímu tlaku? A jak by sladil své deklarované zásady s praktickými nároky setrvání v úřadu?
To jsou otázky týkající se politických stran, jejich politiky a jejich potenciálního vlivu na vládu – nikoli etnické příslušnosti či náboženství izraelských občanů.
Nejde o to, zda by se arabští občané měli podílet na izraelské demokracii. Mají plné právo na politické zastoupení.
Jde o to, zda by premiér měl sestavit vládu, jejíž přežití závisí na parlamentních frakcích, které odmítají ústřední prvky jeho bezpečnostní agendy.
Existuje alternativa, ke které se Eisenkot zjevně zdráhá přiklonit: vážně vyjednávat s Netanjahuem a dalšími sionistickými stranami o vládě postavené na společných národních prioritách.
Taková jednání by nepochybně vyžadovala kompromis.
Kompromis s politickým rivalem by však neměl být automaticky považován za méně přijatelný než závislost na stranách se zásadně odlišnými postoji k národní identitě a bezpečnostní strategii Izraele.
Země prošla válkou, vnitřní polarizací a hlubokým národním traumatem.
Její političtí představitelé by měli být schopni rozlišovat mezi osobní rivalitou a odpovědností národního vedení.
Eisenkot jako bývalý náčelník generálního štábu izraelské armády chápe lépe než většina ostatních, že strategická rozhodnutí je třeba posuzovat podle jejich důsledků, a ne podle jejich emocionální přitažlivosti.
Toto měřítko by mělo platit i pro jeho politická rozhodnutí.
Izrael si nemůže dovolit vedení definované pouze opozicí
Vyšetřovací komise může být nezbytná. O institucionální reformě lze diskutovat. Politická odpovědnost musí zůstat demokratickým principem.
Žádný z těchto cílů však neomlouvá strategii vládnutí postavenou především na zabránění Netanjahuovu návratu do úřadu.
Eisenkot musí prokázat, že má životaschopný plán, jak Izrael řídit, a ne jen parlamentní vzorec, jak porazit politického protivníka.
Měl by vysvětlit, kde jsou hranice jakéhokoli případného uspořádání se stranami vedenými Araby, které bezpečnostní zásady odmítne obětovat kompromisu a proč je spolupráce s Netanjahuovým blokem méně přijatelná než vláda závislá na vnější podpoře frakcí s opačnými národními prioritami.
Měřítkem vedení koneckonců není to, jak účinně dokáže politik izolovat svého rivala.
Je jím to, zda vláda, kterou sestaví, dokáže chránit zemi, hájit její základní principy a činit obtížná rozhodnutí, aniž by obětovala národní zájmy kvůli přežití v parlamentu.
Izrael si zaslouží vládu postavenou na jeho budoucnosti, nikoli vládu, kterou drží pohromadě jen odpor vůči Benjaminu Netanjahuovi.
Komentáře
Přidat svůj hlasZatím žádné komentáře.