Povolební vyjednávání v Izraeli dospěla k dalšímu výmluvnému okamžiku.
Jair Lapid 18. listopadu znovu potvrdil, že on i Naftali Bennett jsou nadále odhodláni sestavit vládu pod vedením Gadiho Eisenkota. Jeho prohlášení následovalo po Bennettově dlouhém setkání s premiérem Benjaminem Netanjahuem, které vyvolalo obavy mezi členy bloku usilujícího o nahrazení stávající vlády.
Později Eisenkot, Bennett, Lapid, Avigdor Lieberman a Jair Golan zopakovali své odhodlání sestavit vládu, kterou označují za vládu národní nouze. Jejich vzkaz byl jednoznačný: nahradit Netanjahua zůstává jejich hlavním politickým cílem.
Jejich prohlášení však ponechávají jednu zásadní otázku bez odpovědi.
Jakou vládu může toto spojenectví skutečně sestavit a jaké politické kompromisy by byly nutné k jejímu udržení?
Bennettovo setkání s Netanjahuem se okamžitě stalo předmětem spekulací.
Podle zpráv trvalo přibližně dvě hodiny a Netanjahuův úřad je označil za informativní schůzku o bezpečnostní situaci. Zprávy rovněž uváděly, že Eisenkot nebyl o setkání předem informován.
Zdroje blízké Bennettovi následně odmítly domněnky, že hodlá opustit své politické spojence a vstoupit do vlády vedené Netanjahuem.
Lapid reagoval zdůrazněním, že schůzky, informování o bezpečnostní situaci a politické rozhovory by neměly být vykládány jako důkaz, že blok změnil směr.
Jeho vysvětlení může být zcela v souladu s probíhajícími jednáními. Političtí představitelé běžně udržují kontakty napříč stranami, zejména v obdobích nejistoty v zemi.
Reakce na Bennettovu schůzku nicméně ukazuje, jak citlivý je proces sestavování koalice. Vyvolává také širší otázku: má být rozhovor s Netanjahuem automaticky vykládán jako hrozba pro jednotu opozičního spojenectví?
Pro politický blok, který se snaží sestavit vládu národní nouze, mohou být jednání s konkurenčními stranami nakonec nevyhnutelná. Volby z 27. října zanechaly Izrael bez zřejmé vládní většiny.
Eisenkotovo spojenectví čtyř stran má ve 120členném Knesetu 48 křesel. Běžná většina vyžaduje nejméně 61. Tato aritmetika vytváří několik možných cest, z nichž každá vyžaduje zásadní politická vyjednávání.
Jednou z možností je spolupráce se stranami, které jsou v současnosti spojeny s Netanjahuovým blokem. Další spočívá v získání podpory ultraortodoxních uskupení. Třetí možností je určitá forma parlamentní spolupráce se stranami vedenými Araby, včetně Ra’am nebo Sjednocené kandidátky.
Tyto alternativy se svými politickými důsledky výrazně liší.
Začátkem tohoto měsíce představil blok změny čtyři zásady pro navrhovanou sionistickou vládu: uznání Izraele jako židovského a demokratického státu, závazek dodržovat Deklaraci nezávislosti, všeobecnou službu státu a uznání Hamásu za teroristickou organizaci, jejíž vojenské schopnosti i vláda v Gaze musí být ukončeny.
Tyto zásady poskytují základ pro posuzování potenciálních koaličních partnerů.
Zároveň však odhalují obtížné rozpory.
Ultraortodoxní strany se stavějí proti všeobecné branné povinnosti. Strany vedené Araby mají rozdílné postoje k národní identitě Izraele a jeho bezpečnostní politice. Netanjahuův Likud mezitím zůstává největší stranou odcházejícího vládního tábora a možným účastníkem jednání o národní jednotě.
Každá možnost tedy vyžaduje politické ústupky.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, které kompromisy Eisenkot a jeho spojenci považují za slučitelné se svými deklarovanými závazky. Možnost podpory zvenčí ze strany Ra’am a Sjednocené kandidátky si zaslouží zvlášť důrazné a naprosté odmítnutí.
Předseda Ra’am Mansúr Abbás 11. listopadu popsal jednání o spolupráci mezi svou stranou a ultraortodoxními uskupeními, případně s podporou Sjednocené kandidátky.
Z těchto prohlášení nevzešla žádná uzavřená koaliční dohoda.
Existuje také důležitý rozdíl mezi formálním členstvím v koalici, parlamentním hlasováním o důvěře a omezenou spoluprací na jednotlivých legislativních návrzích.
Přesto mohou strany podporující menšinovou vládu uplatňovat vliv i bez ministerských křesel. Tento vliv může nabýt zvláštního významu při sporech o rozpočty, bezpečnostní opatření nebo zákony týkající se národní identity.
Rozhodnutí Sjednocené kandidátky opustit jednací sál Knesetu během hraní Hatikvah na ustavující schůzi 10. listopadu ilustrovalo jeden ze symbolických sporů kolem židovské identity Izraele.
Mansúr Abbás naproti tomu během hymny zůstal stát.
Na těchto rozdílech záleží. Arabští političtí představitelé netvoří jediný ideologický blok a účast v izraelské parlamentní demokracii nevyžaduje souhlas s každým národním symbolem či vládní politikou.
Zároveň jsou rozdíly v otázkách charakteru státu, služby státu a bezpečnostní politiky legitimními tématy koaličních jednání.
Pokud bude Eisenkot nakonec usilovat o podporu Ra’am nebo Sjednocené kandidátky, veřejnost bude potřebovat jasno v tom, jaké závazky z toho vyplývají a zda je lze sladit s deklarovanými zásadami jeho spojenectví.
Těchto pět lídrů opakovaně popisuje situaci Izraele jako stav národní nouze. Poukazují na bezpečnostní výzvy, ekonomické tlaky, rozdělení společnosti a obavy v diplomatické oblasti.
To jsou závažné otázky.
Označení vlády za vládu národní nouze však samo o sobě nevysvětluje její legislativní program ani nezaručuje shodu mezi jejími účastníky.
Jak by se například zamýšlená koalice postavila k povinné službě ultraortodoxních občanů? Jaká bezpečnostní politika by získala podporu napříč navrhovaným parlamentním uspořádáním? Jak by se řešily neshody ohledně reformy soudnictví?
A jaký přístup by vláda zaujala k vyšetřování selhání ze 7. října?
Společná touha nahradit úřadujícího premiéra může politické strany sjednotit během volební kampaně. Vládnutí vyžaduje něco jiného: funkční dohody o politice, rozpočtech, institucích a národních prioritách.
Tento rozdíl nabývá zvláštního významu, pokud potenciální partneři zastupují podstatně odlišné ideologické tradice.
Netanjahu prosazuje uspořádání založené na národní jednotě a zástupci Likudu, Eisenkotovy strany Yashar a Bennettovy strany B’Yachad se již účastnili jednání o této možnosti.
Tato jednání zatím nevedla k dohodě.
Pro Eisenkota a jeho partnery představuje spolupráce s Netanjahuem politické a institucionální překážky, včetně neshod ohledně jeho vedení, zákonů týkajících se soudnictví a odpovědnosti za dřívější vládní rozhodnutí.
Tyto námitky nelze jednoduše odbýt jako osobní rivalitu.
Stejně tak vyhlídka na spolupráci s Netanjahuem vyvolává otázky, zda by se strany dokázaly dohodnout na společném reformním programu a účinných mezích politických konfliktů. Uspořádání založené na jednotě by rovněž vyžadovalo jednání o vedení, politice a rozdělení vládních kompetencí.
Nejde tedy o nekomplikovanou alternativu.
Bennettovo setkání s Netanjahuem však ukazuje, že komunikační kanály zůstávají otevřené i uprostřed veřejné politické konfrontace.
V nadcházejících dnech bude důležité rozlišovat, zda tyto kontakty přerostou ve formální vyjednávání, nebo zůstanou omezené na konzultace. Eisenkot dostal od prezidenta pověření pokusit se sestavit příští izraelskou vládu.
Jeho partneři mu veřejně znovu potvrdili podporu, hlavní parlamentní problém však zůstává nevyřešen. Jejich spojenectví musí stále sladit postoje stran s odlišnými přístupy k bezpečnosti, vztahu náboženství a státu, institucionálním reformám a národní identitě Izraele.
Pro příznivce bloku změny je prioritou ukončit Netanjahuovo působení v čele vlády a nastolit jiný politický směr. Netanjahuovým příznivcům se širší uspořádání založené na národní jednotě může jevit jako slučitelnější s jejich preferovanými prioritami v oblasti bezpečnosti a správy země.
Oba postoje jsou součástí současné demokratické debaty v Izraeli.
Praktickou zkouškou každé navrhované vlády je, zda se její účastníci dokážou dohodnout na jasných závazcích a udržet dostatečnou parlamentní podporu k jejich uskutečnění.
To znamená přejít od prohlášení o politické jednotě k transparentnímu vládnímu programu.
Příští izraelskou vládu nakonec nebude určovat jen lídr, kterého nahradí, ale i politika, dohody a parlamentní vztahy, které jí umožní vládnout.
Zatímco Eisenkot, Bennett, Lapid a jejich partneři pokračují ve vyjednávání, zůstávají tyto podrobnosti nejzávažnějšími nezodpovězenými otázkami.
Komentáře
Přidat svůj hlasZatím žádné komentáře.