Mnozí pozorovatelé o nich dosud mluví jako o levicovém táboře nebo o mírovém táboře, tato označení však zastírají skutečné dějiny toho, kdo se sousedy Izraele uzavřel trvalé dohody. Mírovou smlouvu s Egyptem vyjednal Menachem Begin, představitel pravice, a Abrahámovské dohody prosadil Benjamin Netanjahu, rovněž z pravice. Skupina, která trvala na tom, že si bude říkat mírový tábor, desítky let tlačila na Izrael, aby se vzdal území, opustil těžce vybojované vojenské pozice a přijal vyšší bezpečnostní rizika, a to na základě teorie, že takováto gesta přesvědčí nepřátele, aby zvolili soužití. Opakovaně vykreslovala pravici jako hlavní překážku míru, ačkoli toto obvinění přesněji vystihovalo její vlastní výsledky než výsledky kohokoli jiného.
Jejich soustavný požadavek, aby se Izrael vzdal území a krotil svou obranu, vytvořil podmínky, které vedly k druhé intifádě a později k masakru ze 7. října. Strategie opakovaných ústupků selhala ve všech praktických ohledech. Stála životy Izraelců a zanechala zemi méně bezpečnou, než jaká by byla, kdyby se tyto politiky nikdy nezkoušely.
Palestinský stát nevznikne a uspořádání dvou států leží mimo jakoukoli realistickou budoucnost. Mír bude možný teprve tehdy, až palestinské národní hnutí přijme porážku a vzdá se svého odmítání strpět židovskou suverenitu nad jakoukoli částí země. Izrael nepředá území, které patří židovskému národu, jen proto, že se nepříteli nepodařilo nás zničit silou.
Ti, kdo opravdu chtějí konec konfliktu, se budou muset smířit s trvalou přítomností Izraele, místo aby dál čekali na další izraelské ústupy.
Komentáře
Přidat svůj hlas