
Abdullah Baabood
@abaabood · Think tanky a analytici – USA/Británie
Abdullah Baabood je akademik specializující se na politiku Perského zálivu, mezinárodní vztahy a blízkovýchodní záležitosti.
Izraelské podněcování proti Kataru... politická eskalace při výročí jednoho roku od agrese
Přeloženo z jazyka arabština10/10 A konečně se domnívám, že článek doktora Erica Wargotze představuje kritiku Ománu vedenou politickými a ideologickými motivy a zjevnou analytickou selektivitou. Nabité výrazy odhalují jeho zaujatost a ideologický rámec, který řídí jeho rétoriku a nakonec ho vede k pokřivenému argumentu a zavádějícím závěrům.
Přeloženo z jazyka arabština8/10 Skutečné selhání nespočívá v ománské diplomacii, nýbrž v absenci účinného kolektivního regionálního bezpečnostního systému schopného chránit plavbu, aniž by se státy Perského zálivu ocitly jako rukojmí konfliktu, který začali jiní, a samy za něj platily.
Přeloženo z jazyka arabština7/10 Omán se také zoufale nesnaží „zachránit své námořní hospodářství“, jak tvrdí článek. Má širší regionální a strategické důvody, proč udržovat Hormuz otevřený: stabilitu Zálivu, světový obchod, energetickou bezpečnost a zabránění tomu, aby se mezinárodní vodní cesta proměnila v trvalou válečnou zónu.
Přeloženo z jazyka arabština6/10 Ománská jednání s Íránem by neměla být vykreslována, jako by šlo o ománské uznání íránské suverenity nebo jeho výlučné kontroly nad Hormuzským průlivem. Ani politický diskurz, ani tvrzení nemění postoj Ománu. Cíl Maskatu je jasný: otevřít průliv a zajistit bezpečnost plavby.
Přeloženo z jazyka arabština4/10 Článek skáče k velkému kauzálnímu závěru: jednání, >íránské požadavky>, americké údery>, a poté eskalace. Ale sled událostí neznamená, že jedna z nich způsobila druhou. Konfrontace, sankce, vojenské operace a hrozby pro námořní dopravu předcházely ománské diplomacii a vynutily si její potřebu, nikoli naopak.
Přeloženo z jazyka arabština3/10 Dialog s Íránem neznamená, že se Omán přiklonil na jeho stranu. Omán a Írán jsou dvě země ležící u Hormuzského průlivu a obnovení plavby, odminování a organizace námořních služeb nutně vyžadují komunikaci mezi nimi. Geografie není politické spojenectví.
Přeloženo z jazyka arabština2/10 Tvrdit, že Omán „hrál na obě strany“, dokud se jeho neutralita nezhroutila, staví pravdu na hlavu. Omán nevyjednával s Íránem, čímž by způsobil krizi v Hormuzském průlivu; vyjednával proto, že průliv už byl ochromen válkou a konfrontací, kterou vyvolali jiní.
Přeloženo z jazyka arabština1/10 Článek trpí analytickou selektivitou a zjevnou politickou a ideologickou zaujatostí a zaměňuje posloupnost událostí za jejich kauzální souvislosti, čímž přičítá ománské diplomacii odpovědnost za krizi, kterou nezpůsobila. Toto je pokus opravit některé mylné předpoklady a zasadit úlohu Ománu a jeho jednání o Hormuzském průlivu do správného kontextu.
Přeloženo z jazyka arabštinaA welcome and long-overdue step. But it should be only the beginning. More countries must join, and sanctions must expand until illegal settlements and annexation end and Palestinian rights are respected.
1/9 The claim that Oman “played both sides” until its neutrality collapsed gets the story backwards. Oman did not negotiate with Iran and thereby create the Hormuz crisis. It negotiated because Hormuz was already paralysed by war and confrontation. 🧵
A good start, but sanctions must go further. Israel cannot violate int. law, commit genocide, ethnic cleansing & crimes against humanity, practice apartheid, entrench occupation and reject a two-state solution without consequences. Accountability is not antisemitism. End Impunity
من دفع نحو هذه الحرب على إيران لم يكن عبقرياً ولا مجرد أحمق؛ بل شيطان خبيث مستعداً لإشعال المنطقة، وضرب اقتصاداتها، وتدمير حياة شعوبها وتهديد مستقبلها، في سبيل مشروعه للاحتلال والتدمير والقتل والإبادة والهيمنة الإقليمية. طموح شخص واحد… وفاتورته تدفعها المنطقة والعالم بأكمله.
قدّمت دول الخليج لترامب مليارات من الاستثمارات والصفقات والوعود. أما العائد أو "المكافأة": حرب على أبوابها، وخسائر واقتصادات متضررة، وأمن مهدد، وخطر بيئي يطال حتى مياهها. دفعت دول الخليج مليارات لأميركا لحمايتها، وها هي تدفع مرة أخرى ثمن سياساتها.
فشلت الحرب في تحقيق أهدافها، فهل يُراد تحقيقها بإشعال "معركة الناقلات"؟ اللعب بالنفط في الخليج هو أيضاً لعب بالماء وحياة البشر. كارثة نفطية واسعة قد تضرب البيئة البحرية وتهدد التحلية التي يعتمد عليها الملايين. عندها لن تكون الفاتورة براميل نفط فقط، بل ماءً وحياةً ومستقبل أجيال.
دول الخليج لم تختر الحرب الأميركية–الإيرانية، لكنها تدفع ثمنها: اقتصاد يتضرر، واستثمارات وسياحة تتراجع، وأمن واستقرار يتعرضان للاهتزاز، وبيئة بحرية هشة تواجه أضراراً قد تمتد لأجيال. حرب يقررها الآخرون، لكن فاتورتها تُدفع في الخليج.
The US-Iran war is bleeding the Gulf economically, destabilising it strategically and threatening potentially irreversible environmental damage. The bombs may eventually stop, but the Gulf could be paying the price for decades.
Trump says Gulf states “owe it to us” to normalise with Israel. But doesn’t Israel owe the US, the world and the region something too? Normalisation is mutual: Israel must also end occupation, apartheid, aggression, stop genocide,uphold int. law, and recognise Palestinian rights.
قد تفضّل واشنطن حصاراً طويلاً لإيران على حربٍ طويلة. لكن "اللاحرب واللاسلم" يترك الخليج مكشوفاً: واشنطن تضغط، وطهران ترد، والخليج يدفع الثمن من أمنه واقتصاده ومستقبله. هم يختارون قواعد المواجهة… والخليج يُترك ليحترق بنتائجها.
Washington may prefer a prolonged siege of Iran to prolonged war. But “no war, no peace” leaves the Gulf dangerously exposed. Washington pressures, Tehran retaliates, and the Gulf pays in security, prosperity and its future.
حرب إيران ليست منفصلة عن سياسة نتنياهو وترامب لإعادة تشكيل المنطقة وتوسيع دائرة التطبيع. ربما راهنا على أن يدفع الخوف دول الخليج نحو إسرائيل طلباً للأمن. لكن الرهان انقلب عليهم: الحرب لم توسّع "اتفاق أبراهام"، بل جعلت إسرائيل جزءاً أساسياً من معضلة الأمن الإقليمي.
The Abraham Accords and “Deal of the Century” faltered. War with Iran may have offered another route: turn Iranian retaliation in the Gulf into pressure on Gulf states to move closer to Israel. If that was the strategy, it didn’t advance normalization- it pushed it further away.
لا الحسم العسكري يبدو ممكناً، ولا العقوبات تَعِد بنتائج سريعة أو مؤكدة. وبين حرب لا تُحسم وضغوط لا تنتهي، تدفع المنطقة والعالم الثمن. إطالة هذا المأزق ليست سياسة؛ إنها وصفة لكارثة أكبر. والحل يبدأ بالدبلوماسية.
Neither the US nor Iran can win militarily, and sanctions may take years to work, if they ever do. Meanwhile, the region and the world pay the price. The longer diplomacy is delayed, the greater the risk of catastrophe.
Testing each other’s deterrence limits is a dangerous game. One miscalculation could push the entire Gulf into another disastrous war.